Operace

Musím říct, že tenhle příspěvek píšu opravdu nerada, protože mi připomene naše nejhorší chvíle😩

Tahle kapitola snad nejde ani brát s humorem, protože jsme si všichni sáhli na úplné dno...

Abych tedy navázala na minulý příspěvek, Dr. David nařídil biopsii nádoru, jelikož si nebyli jisti o jaký typ nádoru se jedná...

Z plicního oddělení nás tedy převezli na neurochirurgii. Jestliže jsme do téhle doby byli hýčkaný, tak tady se to opravdu změnilo. Nevím čím to je, ale tyhle lidi jsou absolutně bezpáteřní, a ani fakt, že jsem se pouze včera dozvěděla že naše dcera má nádor na mozku, je nijak v jejich chování neovlivnil. 😩

Přetrpěli jsme tady 2 týdny, kdy jsme čekali na operaci...Den před operaci přišel bratr (ne můj, ale zdravotní 😂) ze Lynettku musí připravit na operaci...když vzal strojek a naši culíkatou Lynču vzal jedničkou, myslela jsem, že to nejhorší je už za mnou 😢 Lynettka se tomu děsně smála a usínala hladíc si svoji plyšovou hlavičku ☺️

Druhý den ráno jsme byli s Darrenem nastoupení a čekali s Lynettkou na první "oblbovačku"... Byli jsme seznámeni s tím, jak riskantní operace pro ni může být, a to vzhledem k jejím chronickým bronchitidám a tudíž slabým plicím...Ale hlavně k poloze nádoru ve IV. Mozkové komoře...Nádor je bohužel celý nevyoperovatelný - zasahuje hlavně mozkový kmen. Tudíž si nevyberete. Nádor se musí identifikovat, aby se mohl léčit 😩

A tak jsme se rozloučili a Lynettka spící a nic nevědíc jela na ortel.

TO ČEKÁNÍ 😭

Jestliže někdo z nervů do sebe nedá ani vodu, tak já za tu dobu spolykala tak 8 dortu 😂

Bylo to nejdelší čekání v životě. Namísto plánované 4 hodinové operace bylo těch hodin 8 😢 Musím říct, že po 6 hodinách, kdy nikdo nic nevěděl jsem nebyla schopna už ani slova 😩 Ale dočkali jsme se...Když jsme viděli pana doktora s úsměvem na tváři spadl nám velkej kámen ze srdce. Vysvětlení znělo: Nastaly komplikace a k nádoru jsme se nemohli dostat. Zavolali posily, a nakonec vše zvládli. Nádor poslali do laboratoře...Lynettka byla preventivně převezena na ARO, kde měla přečkat do rána a pak měla být převezena na JIP.

Za pár hodin jsme za ní na chviličku mohli...

TEN POHLED!!!!

….mě ještě dlouho v noci děsil. Ležela tam nahá přikrytá dekou. V obličeji byla tak nateklá, že kdyby na pokoji nebyla sama tak bych kolem ní prošla jako kolem cizí 😔 Léků ji kapalo, že jsem to ani spočítat nemohla a v krku hadici...Byli jsme oba opravdu vyděšený. Ležela tam tak v klidu a jediná známka života byl pípající monitor a sestřička, která nám celou situaci vysvětlila. Řekla ze se není čeho bát, že v tuto chvíli je stabilizovaná a potřebuje hlavně klid a spánek.

Ráno když jsme volali kam Lynettka byla převezena, jak bylo v plánu, bylo nám řečeno, ze se její stav přes noc bohužel zhoršil a že jí radši ještě nechají na ARU. A od toho dne to s Lynettkou šlo jenom z kopce 😔 Jezdili jsme na ARO dvakrát denně. Povídali si s ní, četli ji knížky a takhle to trvalo asi 10 dni...Její stav se měnil nahoru dolu. Nakonec jsme s ní i přestali mluvit, protože jsme vypozorovali, že pokaždé když se objevíme, její stav se zhorší. Sestřička nám řekla, že na to může reagovat, protože nás vlastně slyší, ale nemůže díky opiátům reagovat.

Příčinou jejího zhoršení byl banální virus, který nejspíš chytla na sále 😔 Pro zdravého člověka by to znamenalo pouze rýmičku, ale pro oslabenou Lynettku to mohlo mít fatální následky. Byla pořád na 70 % pomoci ventilátoru dýchání.

Až jednoho dne, byl to pátek, jsme ráno dorazili na ARO a do 10 min začal kolotoč. U Lynettky všechno začalo pípat a blikat. Šli jsme stranou protože do 5 sekund se na ni sesypal cely tým doktorů a sester jak jsou v těchto situacích zvyklí...Když Lynettku po nějaké době stabilizovali, paní doktorka za námi přišla, aby nám situaci vysvětlila. Byla velmi strohá a odměřená. Její vysvětlení slyším ještě teď: Bohužel jsme pro Lynettku udělali co jsme mohli, jestli nezačne bojovat sama, my už víc udělat nedokážeme...je na 100% suportu kyslíku. Stála jsem jak opařená a moc nechápala co mi říká, tak jsem se zeptala co tím myslí že víc udělat nedokážou??? Paní doktorka nám řeka ze jí začnou selhávat plíce a bude konec...Myslím ze v tu chvíli všemu rozumíte, ale nechcete tomu věřit, a tak jsem se zeptala jaký konec? Odpověď zněla velmi jasně: zemře 😔

V tu chvíli jsem nemyslela vůbec na nic a jen hledala v tom sterilním prostředí kam se můžu vyzvracet...

Musím říct, ze tuhle situaci nepřeju ani tomu největšímu nepříteli...

Každopádně, protože naše Lynette je velká bojovnice, do dvou dnů byla z ARA pryč 😊 Opravdu sama zabojovala a tak z ARA mazala na JIP. V ten den jsem také pochopila strohost a odměřenost paní doktorky. V den kdy Lynettku převáželi z ní byl uplně jiný člověk, a řekla mi, že v tohle nikdo nedoufaĺa že se připravovali na to nejhorší. Chápu tedy, že to pro ni muselo být hodně těžký nám situaci vysvětlit. Ten převoz si pamatuju jako dnes. Jela jsem nemocnicí s ní a nápis na dveřích kam byla převezena mi kuráže nedodal: Dětská hematologie a onkologie, JIP.

Tenkrát mě to praštilo znovu. Je to fakt teda pravda, že naše dítě má opravdu rakovinu? Asi jo, když ležíme na onkologii… Musím říct, že doktoři, a hlavně sestry byli víc než úžasný…Ta péče a podpora byla fantastická.

Na onko JIP jsme strávili něco přes 3 týdny. Nebyl to žádný med, protože vidět vlastní 1,5 leté dítě, jak má křeče a halucinace z morfia pro mě bylo opravu težký. Dvakrát měla opravdový absťák, že jí museli drogu opět nasadit…Ten prázdný pohled, ten pláč a ruce před očima zabránit halucinacím…ještě teď mě mrazí…

Ale všechno jsme přežili… A to doslova…

Lynettka začala zase všechno od začátku. Jíst, pít, hýbat se...

Urazili jsme dlouhou cestu od té doby. Ale o tom zase až příště…

Na závěr snad je tohle: CO TĚ NEZABIJE, TĚ POSÍLÍ…